Oblet ostrova Vir

Kiteboarding a 80km okolo ostrova Vir – report

Již uplynul týden od chvíle, kdy jsem na kiteboardu obletěl ostrov Vir. Slíbil jsem vám napsat o tom report, ale potřeboval jsem si to v sobě nechat chvilku uležet, vstřebat zážitky, a také se věnovat dalším projektům – například pokroku mých studentů v hloubkovém potápění. Na report tak zbyl čas až dnes. Teď je to tady a já vám to popíšu podle bodů, které jsem zmínil jako potenciálně obtížné.

Ráno jsem trávil s rodinou, kolem 11:00 jsem odjel na kitespot, připravil si vybavení a pak už jen čekal, až se zvedne vítr. Na cestu se mnou rozhodl vyrazit i můj kamarád Vuko Man , nejlepší chorvatský instruktor kiteboardingu, což bylo skvělé jak z hlediska bezpečnosti, tak i proto, že je to náročný projekt a je lepší ho absolvovat s někým. Po třičtvrtě hodině čekání na pláži na vítr jsem zjistil, že můj 12m Kite, (který mám v podstatě od začátku svého kiteboardingu - poprvé jsem na tom stál před třemi lety), už uchází, protože má najeto se mnou přes 4000km. Jelikož jsem věděl, že strávím ve vodě delší dobu, měl jsem z toho trochu obavy. Nicméně jsem ho nafoukl na 8 atmosfér s tím, že to prostě musí vydržet. Skvělý start pro psychiku!



Vzal jsem si s sebou dva litry iontového Bcaa nápoje do camelbacku, zapnul aplikaci na hodinkách, abych věděl, kolik jsem ujel a kde zemřu a vyrazil jsem. Vykřižovat proti větru z našeho kitespotu bylo dost obtížné, ale pak už mě konečně čekalo otevřené moře a začala práce s barem. Doleva kilometr, obrátka, doprava kilometr, obrátka, doleva kilometr... a tak to pokračovalo hodně dlouho. Po zhruba hodině jsem přestal vnímat vlny i jakoukoliv zpětnou vazbu od terénu – prostě jsem to už jenom smažil a přemýšlel o jiných věcech. Vlny 1-1,5m, vítr, slunce... Absolutní automatika.

U našeho domu na Viru jsme byli za 55 minut, a já začal tušit problém. Vítr byl sice poměrně stabilní, ale ne příliš silný – zhruba 7 metrů za vteřinu – a začínal pomalu slábnout.

Po další půlhodině jsem začal objevovat větrné stíny, které paradoxně byly v místech, kde by měl být největší vítr. Zjistil jsem, co způsobuje obtékání ostrova a jak se projevuje celková orografie tohoto 120 m vysokého ostrova, který má tvar kapky. Paradoxně přes ostrov vítr zrychluje a v předpokládaných větrných stínech za ostrovem fouká jako blázen. Po hodině a třičtvrtě vítr úplně zeslábl a my s Vukem seděli ve vodě u majáku, frustrovaní, protože nás to neustále snášelo zpět po větru a pracně nastoupanych metrech. Po 20 minutách se mi podařilo znovu zvednout kite z vody, protože se začalo dít alespoň trochu něco v té mase vzduchu nad námi. Dali jsme si high five a já pokračoval kolem ostrova už sám, protože on měl menší kite (11m) a menší prkno, což pro něj bylo neúnosné.



Následující dvě hodiny byly plné osamělé tvrdé práce – doleva, doprava, doleva, doprava. Občas jsem musel vyjet opravdu daleko na otevřené moře, protože za ostrovem se začal tvořit větrný stín na úplně jiných místech a já zjistil, že se mění směr větru. Tam, kde jsem už měl jet v pohodě bokem, jsem musel neustále křižovat...

Kupodivu, i po zhruba třech hodinách bez jakékoliv pauzy jsem necítil žádné křeče v rukách ani v nohách, což mě nadchlo. Pokračoval jsem dál a pomalinku jsem se podle plánu hydratoval.

Jediný větší problém jsem měl na západní straně ostrova, kde jsem si myslel, že to zvládnu vykřižovat těsně kolem břehu a konečně se spustit po větru dolů. Nicméně jsem zjistil, že zhruba 100 až 200 m od břehu začíná termické proudění přehřáté masy vzduchu z horkého ostrova, a vítr prostě letí nahoru a čím blíž jsi ostrova, tím víc ustává! Naštěstí se mi podařilo rychle otočit, nezahodit kite do roští a začít znovu křižovat dál na otevřené moře, kde jsem mohl ještě trochu nastoupat.

Nakonec jsem se dostal do bodu, kdy jsem si to mohl poslat po větru dolů po jižní straně ostrova a opravdu si to užít. Dělal jsem kite loops a rozjížděl to po větru na maximálku, takže jsem si chvílemi připadal spíš jako letadlo než kiteboarder. Dařilo se mi držet se mezi vlnami, a chvílemi jsem při masivních poryvech větru dosahoval rychlosti přes 70 km/h. Kluci na lodi mi nestačili, takže to byla fakt rychlost.

Když jsem si už myslel, že to zvládnu až do Privlaky, což už je vlastně konec ostrova a pevnina, vítr ustal a já zůstal sedět na vodě. Kite se potopil a já čekal a čekal. Viděl jsem, že mi zbývá zhruba 7 km, a prostě jsem si říkal, že není možné, abych to nedojel, i kdybych tam měl zůstat dvě hodiny bez větru a nechat se snést k mostu, kde de facto celý projekt končí. Naštěstí vítr nakonec opět začal, a já po restartu už raději trochu opatrně dojel až k mostu... Leč vítr už nebyl dost silný na to, abych to mohl poslat downwind, takže jsem opět musel křižovat.

Finále celé akce bylo u mostu. Plán byl, pokud by vítr byl ideální, to prostě rozjet a proletět pod mostem. Po několika pokusech jsem ale zjistil, že těsně před mostem vítr úplně ustává kvůli větrnému stínu na návětrné straně mostu, který nečekaně vytváří. Most má jen 9 metrů na výšku a lidé v autech na něm docela koukali, když jim těsně nad hlavou létal kite a já se zase vracel proti větru, abych to zkusil znovu. Po pěti pokusech jsem usoudil, že tudy cesta dneska nepovede. Následoval plán B – přistál jsem na pláži těsně vedle mostu, vzal prkno do ruky a rozhodl se ho přejít pěšky v plném provozu přes silnici, s kitem nad hlavou. Udělal jsem pár kroků k silnici, rozhlédl se, nechal projet jeden náklaďák a pak prostě skočil mezi auta, rozeběhl se po asfaltu, odrazil se a byl zpět na vodě s prknem pod nohama. A valil jsem těch posledních 300 metrů na místo, odkud jsme odstartovali.



Vítr za mostem byl hodně rozbitý, ale nějak jsem to zvládl a s obrovským pocitem úlevy a absolutní fyzickou pohodou jsem dojel na místo, odkud jsem před 5 hodinami vyrazil.

Co bych k celému projektu napsal?
Za prvé, vůbec jsem nečekal, že to zvládnu v takové fyzické pohodě. Nic mě nebolelo, nohy, ruce, ani záda, a hlavně jsem nedostal křeče ani do břišních svalů, ani do prstů. Nebyla mi zima, vypil jsem jen jeden litr ze dvou litrů iontového nápoje, který jsem si připravil do camelbaku, a jídlo jsem vůbec neřešil – nepotřeboval jsem ho. Zvolený setup, tedy 12m kite Duotone Evo plus prkno Gonzalez 151 od Andrey Todd ze Snowboardel bylo opravdu ideální kombo. (Ostatně, nic jiného ani nemám, hahaha)

Na závěr bych chtěl říct, že mi stále ještě nedochází, co jsem právě spáchal. Přijde mi to jako pěkný plán na odpoledne, ale při tomto směru větru to byla jedna z nejtěžších akcí kterou jsem si mohl vymyslet. Kdyby byla Bura a nebo jakýkoliv jiný severní vítr, bylo by to celé mnohem jednodušší, nicméně mně se to takhle podařilo a jsem za to rád.

A co bude dál?

Toto bylo 80 km a 5h času.

Hm...

Vždyť už je to skoro cesta do Itálie.

Takže?
2025.

Závěrem bych chtěl strašně moc poděkovat Vukovi, Jaromír Nechanický a Tomíno Hyka za safety, a společnost, a samozřejmě nejvíc mojí ženě Miroslava Pytlounová za to, že mi byla oporou podporou a tuto věc mi umožnila.

Miluji tě lásko.

#kiteboarding
#pimpyourlifeacademy
Pimp Your Life academy
Agama Pro
Kitesurf club Maestral
#itsnevertoolatetohaveahappychildhood
#thinkbig
#liveoutofbox