SAFARI Egypt, FII trip 2023

Tak a je tu pondělí, a já sedím u počítače, jsou 4 h ráno a protože jsem vám slíbil report, ťukám tu do klávesnice. A taky proto, že jsem toho pořád plnej, a že to je třeba sepsat, dokud je to čerstvé. Právě jsme se vrátili ze Safari z Egypta.

Opět, jako již 10 let, jsem safari pořádal společně s Janem Musilem, a mužu říct, že nikdy jinak ! Dycky Musil ! Vymyslel jsem datum, Jan řekl : „To pujde…“ a bylo. A šlo  !



Safárek v Egyptě už bylo před Covidem opravdu hodně. Často jsme jezdili kratši „Severní cestu“ ale tentokráte jsem se rozhodl, že pojedeme hluboký jih, protože vraků už bylo dost, za to života, prolejzaček, puklých reefů, jeskyní, a DELFÍNŮ – toho není nikdy dost.
Už v sobotu po příletu jsme vyrazili na uplně novou (3 dny otevřenou lokalitu) atrakci se zatopenou vojenskou technikou. Což se neznalým může zdát jako házení bordelu do vody, ale všichni jinak ví, že to napomáhá obnově korálů, ochraně života v moři, a v neposlední řadě to i uleví přetíženým lokalitám okolo – je nás prostě, lidi, příliš moc.
Lokalita má dohoromady 15 kusů voj. Techniky - Tanky, BVP, a velmi zajímavé hned na první den pozorovat nadrženost všech soudruhů, haha.



A pak už to vypuklo.

Posun na jih, a od neděle tři ponory denně, jak je na našich Fii safárkách zvykem. Po návratu z Chorvatska jsem se ještě nestačil pořádně odsolit, a hned jsme to tam začali solit znova : ) Byl jsem hodně překvapenej, že na Honzovo „Budíček v 6h“ nebylo víc prostestů – safárko prostě žádá celého freedivera !

7:00h voda, 10:30 voda, 15:00h voda byl vždy na hodinu x3 denní program všech. Žádosti o noční ponory naštěstí jako vždy ustaly druhý den, kdy už toho začali mít někteří plnej nos.
A to doslova. Myslím že jsem už dlouho neviděl větší lazaret, než tenhle výlet. Rýmy, Dutiny, sem tam někdo Faraona, kašílek, a samozřejmě mnoho z lidí jelo v SeaSick módu, protože vlny, nebo spíše VLNY, byly tenhle týden naším nerozlučitelným společníkem.



Objeli jsme samozřejmě Sataya reef, Claudio, obvyklé pecky co jezdíme, kde není nouze o delfíny, a taky neskutečný průplavy. Na Satáje se trochu uklidnila situace s naháněním delfínů, v minulosti to tam občas dokonce i někdo hlídal, a snad i proto, jsme tam měli stáda o počtech 50 kusů i více.
Hravý, nechali naše studenty chodit na kontakt, a někteří experti si je uměli rozdovádět tak, že by se z toho točila hlava i Kočkovi z Matějský.



Já tak nějak pendloval mezi skupinkami, a vždy se přidal k tomu, tamtomu, a tak jsem viděl hodně, nad i pod vodou. Musím říci, a i Honzík mi to několikrát řekl, že jsem na vás hrdej, jak jste si dělali safety, starali se o sebe, jak jste dodržovali při vynoření buddy teamy, a vlastně i za to, jaký výkony jste v těchto podmínkách předváděli.

Jak tu bezmyšlenkovitě Ťukám, tak v hlavě se mi projíždí příběhy z celého týdne. Mysl každého člověka funguje trošičku jinak, všem nám utkví v paměti maličko něco jiného, a já jsem tenhle trip nemusel učit, tedy mluvit, a mohl se víc DÍVAT, což mám tak strašně rád, fakt.

Mohl jsem tedy VIDĚT, jak fungujete, jak se k sobě chováte, mohl jsem být nezaujatým pozorovatelem, a vidět tu lidskost a všechnu tu nonverbální komunikaci kterou ti, kteří zrovna mlčeli, vlastně vedli. Bylo to pro mne osvěžující, a díky tomu i já, měl vlastně „freedive dovolenou“ jak už snad roky ne. Asi vlastně od posledního safari, mě tak napadá, haha. Jo. Jojo. A viděl jsem samý hezký věci.



A ty negativa ?
Ale jo, jsou nějaké.

Celkově život v mořích umírá. Já jsem za těch cca 15 let co nejím živočišné produkty, cukr, lepek, samozřejmě začal ruku v ruce studovat i Environmentalistiku, (tedy ne nějakou nepřenositelnou tak často chybně vyzdvihovanou a kontroverzní „etiku“ veganství), ale zkoumání vzájemného působení člověka a ekosystémů, ale i snahu o jakousi predikci budoucího vývoje. Kdo mě zná, ví z mých reportů na facebooku že každý den věnuji 30 minut studiu něčeho nového, což není moc, ale za rok je to 180 hodin, což už není málo. Věci, které jsem za ty roky probral, posbíral, naposlouchal, prodiskutoval na cestě po světě s obyvateli planety země, pak zkouším hledat i v obrazech okolo mne.

A bohužel, aniž bych byl nějaký konspirační bambula, tak vidím.

Vidím Důkazy. V Chorvatsku i na Bali (A Marek by vám to potvrdil, každý den mi dodává/dodával z Bali data) monitoruji každý den teplotu – vítr – vlny) a opravdu „neuvěřitelné“ zvyšování teploty moří. Pro nás, suchozemce je nepředstavitelně zlehčující říci že „stupeň sem, stupeň tam, co plašíte“, ale život v moři, ať již rostlinná, nebo živočišná říše, je zvyklý na velmi malý rozsah teplot, ne jako my, lidi. Představte si, kdyby jste měli žít bez topení, oblečení, klimatizace. Kolik stupňů by pro vás bylo fajn ? Tipnu si, ano ? 22 na spaní až 27 přes den. Víc ne. A v moři, je pro jeho obyvatele tento rozsah ještě kritičtější.

A tak vidím. Oteplováním moří a následným odtáváním, určitou změnu podnebí. Teplem vody způsobené odumírání korálů. Mizející biodiverzitu. Výkyvy. Nadměrný rybolov třeba i v dobách covidu, kdy regulace neměl kdo hlídat. A hlavně vidím neuvěřitelnou lidskou demenci.

V čem ?

No, popravdě, nejsem žádej ekokokot. Sám si lítám po světě, jezdím autem, využívám výdobytku civilizace. A nehodlám to měnit. A mám tedy sám máslo na hlavě, jasně, řeknete si. V čem tedy ta debilita lidského druhu, proti níž se tu nechápavě vymezuji ?

Neříkejte mi, že kdybychom jako lidstvo, napnuli veškeré zdroje co máme, ať již vědecké kapacity, ekonomy, ekology, environmentalisty, že nejsme schopni stvořit nějaký celosvětový koncept ROZUMNÉHO využívání naší planety. Ne formou restrikcí, debilních ekonomických zájmů, emisních povolenek, v jehož čele stojí mr.Profit, ale formou rozumného nakládání se zdroji. Zákazu plýtvání planetárních zásob za účelem „pseudoeko“ vizí ať již elektro(mo)debility, větší odpovědnosti za spotřebu jídla, pitné vody, produkování odpadu, decentralizace a odpovědnosti každého člověka za svůj přínos pro ekologii společnosti světa, a to formou MOTIVACE, ne bití.

Kdybychom měli v sobě tu chuť, udělat ze sebe člověka, který se aspoň snaží o těchto věcech přemýšlet, měli bychom vyhráno. Najednou bychom tam někde, v hloubce naší duše, cítili trapnost v situacích, kdy se chováme ve světě, v němž žijeme, jako hulváti.

Kdybychom měli vlastně chuť, přemýšlet.



Tak, já vím, není to veselé téma, a to je to, co mě na tom trápí nejvíce. Vždyť, když od teďka, co dočtete tenhle report, začíná nový život. Co bylo, je minulost, a od teďka, jedeme dál. Zkusíme to lépe. Dneska si nekoupíme balenou vodu. Usmějeme se na člověka, co vám zametá před domem. Poděkujeme popelářům, že nám vyvezli odpad. Nepřežerem se u KentuckyFuckingChicken. Dyť je to krásný, a proto vlastně pozitivní, cítit v sobě to odhodlání, maličkostmi nastartované změny. Není to hodno úsměvu, a veselé mysli ?

I o tom, je být freediver, dobře, tak pro mne spíš Ichtyandr.
A to my bychom, chtěli být.
Být tady nahoře.
Žít i tam dole. A tedy, potápět se do světa.

DĚKUJI VŠEM, CO TU NA SAFARI SE MNOU BYLI.
Že jste mi dali prostor mlčet.
Za skvělý pondělí Emilovi.
Michalovi za konverzace, cítím podobnou duši.
Romče za pondělní polední ponory. Jsi dobrá.
Janovi – hodně.
Pepovi a Markovi, za taxislužby.
Kolaříkovým, že jsou.
A Petrovi za nadherný fotky které tu máte, a za video.
Mirkovi také.

A hlavně všem za váš čas, co jste mi dali.

A jak říkala Jolanda : „Brzy budeme hodně někde.“
Tak to my budeme. 

Ma, 5:30, Osečná.