Člověk si zvykne na všechno.
Zvykne si na nepohodlí, zimu, samotu, hnusný žrádlo nebo prudícího šéfa. Zvykne
si i na to krásný, co je kolem – super ženu, skvělý dny, krásný hory. Zvykne
si, a pak už mu to nepřijde, jako něco výjimečného, že je to DAR…a přitom,
zapomíná na tu nejdůležitější věc : NeexistujeNicTakovéhoJakoObyčejnýOkamžik...
Tak dneska mě k napsání tohodle článku nakopla jediná jedna věc – stáhl
jsem si do počítače profily ponorů a časy za každej jednotlivej měsíc, co jsem
tady na Bali, a dneska jsem to celé spočítal a udělal si výsledky, jak šlo co
nahoru, jak se co posouvalo, kolik toho vlastně bylo…prostě, jak bych tak po
svém řekl : Kompletní komplet.
Je pomalu konec roku, a tak jsem se na tohle zhodnocení sezony opravdu velice těšil – stran časů a hloubek, těšil jsem se na ten progress, kterej jsem mohl dohledat v informacích z hodinek a potápěčských tabulek, které si vedu každý den kdy jsem ve vodě.. Dycky mě zajímalo, jak se tělo samo přestavuje, v závislosti na tom, který sport jsem v tu chvíli dělal nejvíc – jestli jsem lezl celou zimu na stěně v Písku, jestli dřel celou zimu v posilovně, jestli plaval stovky kilometrů v bazéně – dycky jsem si o tom vedl záznamy, měřil časy (bazén), vyplňoval Kalorickétabulky.cz abych to tělo správně živil a snažil se z toho pak vyvést nějaký závěr stran tréningu. Rád se v tomhle časosběru vlastní fyzické kondice hrabu, velice rád. Nyní nastal čas, pohrabat se v tom.
Tak a již dlouho jsem měl v hlavě podobný téma jako Andy kterej napsal článek : „Chci fyzičku“ kterej opravdu stojí za přečtení…ten by se měl jmenovat : „Když nedochází.“
Letošní rok byl u mě neskutečně našlapanej stran potápění – nikdy v životě jsem se nepohyboval víc ve vodě než tenhle rok. I když pro mě bylo normální jít v ČR 3x tejdně do bazénu, a jednou za tejden, když to vyšlo, někam do lomů "potrénovat" podvodní vejlety…tak to nebylo úplně moc. Tudíž bylo jasný, že po odjezdu do Indonesie, kde budu v oceánu každý den, dojde k progresu.
Sám jsem byl překvapený co každodenní potápění udělá.
Výsledky nelžou.
Tady, stručný přehled za letošní rok.
Počet dní v oceánu a moři.. (JAR, Egypt, Indonesie, Chorvatsko) : 240 dní
Počet ponorů za rok 2013 : 4560 ponorů
Průměrná délka ponorů : 2 minuty 5 sekund
Nejdelší ponor v pohybu : 4 : 22 (35m hloubka, 80m vzdálenost, 25m hloubka)
Nejdelší statika : 6:42 (dělal jsem jen dvě „závodní“)
Nejhlubší ponor při šnorchlování CWT : 72m
Nejdelší čas na UW skůtru : 5:17, max hloubka 45m.
Nejvíce ponorů v jednom dni : 78 (brigáda na vraku – nošení nádob do podpalubí)
Nejrychlejší sestup do hloubek CWT : 32s na 50m. (downcurrent)
Nejhlubší ručkování po laně FIM : 55m, (2:50).
Nejhlubší CNF : 35m (styl na žabáka) (2:01)
Takže.
CO z toho vyplývá.
Stal se mi takovej den, kdy jsem byl ve vodě, a NEDOCHÁZELO. Nevím co se ten den stalo, prostě jsem si uvědomil, že mi nedochází. Najednou jsem si uvědomil, že jsem za poslední dobu hodněkrát přenastavil alarmy na hodinkách. Že když chci, tak se tam hýbu na vejletě, prolézám restrikce, a blbnu neustále si přenastavuji alarmy každý měsíc dál a dál…nejdřív na 1:45, pak na 2:00, pak na 2:15, pak na 2:30 atd…abych věděl, že mám čas na to bezpečně se dostat z jakékoliv „hloubky“ na hladinu…
Že jsem v tý vodě, konečně, jako doma.
Že ač jsem začínal jako každej jinej, kdy zadržet dech na minutu byl problém, tak že poctivej, smysluplnej, a tvrdej tréning měl opět za následek přestavění těla, zlepšení formy. Že se opět potvrdily slova Michala Červenky z roku 2OO2 : „Je jedno na čem jezdíš, hlavně je třeba co nejčastěji držet řídítka v ruce.“ , která bych si dovolil parafrázovat a sdělit vám : „je třeba TOPIT "every day" a je jedno kde a jak.“ Prostě bejt ve vodě, každej den. Ono si to tělo pak samo řekne – „tohle chci.“
A přestane s tebou, a ty s ním, bojovat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------
A takovejhle byl můj rok v Indonesii.
Dalo to hrozně, hrozně moc.
A furt mi to dává…jako ostatně vše, co dělám. Protože – život v pohybu, jak v těle, tak v hlavě – je pro mě to nejdůležitější.
Nikdy není pozdě mít šťastné dětství.
Neexistuje nic takového jako obyčejný okamžik.
Z jednoho večera na Bali, jen tak, zamyšlenej, sepsal Martin zatím co živly hrály intermezzo orchestru přicházející bouře…
