Takový obyčejný den na Bali, znáte to všichni, ne, co bych
vyprávěl..ale dobře, tak teda doušku upustím…
Mno vyrazili jsme zase jednou na Mantičky, okouknout ty andílky do Indického
oceánu…a probíhalo to jako vždycky.
Loď, super lidi, nová parta, vše nádhera. Mazali jsme jí hoodně rychle, protože
vlny nebyly žádný a moře bylo ploché jako bříško Šárky Dušákové a obloha vymetená
jak bufet po nájezdu východních němců.
Poté, co jsme dorazili na místo, naskákala do vody naše bublinková část posádky, což byli vlastně všichni až na mě, statečného hocha vyzbrojeného jen lycrou a plavkama. Oceán u Nusa penidy bývá studený a nepřátelský, leč já jsem mladý a neklidný a nelámu si s tím hlavu.
Do chvíle než tam skočím, obvykle.
„KURVA, KURVA…“ trochu si zakurvuju a lapu po dechu, tohle je teda boj. Ale chuť vidět andílky v akci je veliká, takže topím a mrznu jak cikán v krbu v táborské Údolní. Konečně jsem odměněnej jedním fakt macatým bombardérem, kterej si s náma ale dlouho nehraje a padá pryč…chvíli ho sleduju a pak už mi pocit v trenkách naznačuje, že vylezu jako buchta, takže nasazuju kraul a pronásleduju poměrně vzdálenou mateřskou loď s chytajícíma indonesanama.
Druhej ponor se přesouváme na další lokalitu, fasuju shorta a jdem na to znova. Dneska ale máme na manty smůlu, jestli je to tím, že to tu berou čluny s lidma útokem jak pedofil dětský hřiště v neděli odpoledne, nebo tím, že je prostě dneska Mantuprázdno, nevím.
Balím to po hrátkách s potápěči – čapnu je obvykle (teda je Lindu) za flašku, ona roztáhne ruce a já jí vezu oceánem jako velkou Mantu, hehe – a padám k lodi.
Na lodi mi kapitán povídá –
„Hele, viděli jsme delfíny.
Tak tě tam hodíme, chceš ?“
Jasně že jo, jasně že chci a tak jí tam řežeme. Kus od stáda delfínů (nebuďte zblblý z Flipra, ti co jsou divocí jsou poměrně plachá stvoření) vypínaj motory a berou čáru doprava, a já vyskakuju šipkou doleva…a oni odplouvají pryč ke břehu.
Pomalu se blížím ke stádu a poslouchám ty úžasný hlasy, pískot, cvrlikání, a připravuji se na ně…kus od nich se potápím, a blížím se pomááááličku k nim…delfínem, jak jinak.
Je jich asi 15.
Mizí dolů, což nehodlám tolerovat, a jdu s nimi…ve dvaceti metrech se zastavují, a já mezi ně vplavávám, a pak už jdeme nahoru společně…
A pak už jsem jejich…hrajeme si, blbneme, na dotyk samozřejmě ne…
A ten čas s nima uteče rychlejc než bys řekl – a loď je zpět…
Ach jo, bylo to prostě nepopsatelný. Je to nádhera, potkávat tady ve vodě žraloky, velrybáky, delfíny, manty, kanice velká jak autobus a žít tady v interakci se zvířátkama, každej den. Trochu ti to změni pohled na věc, na vztah k přírodě, ke zvířatům obecně a k ochraně toho mála, co nám z tý planety zůstává.
Přál bych vám to zažít, fakt jo.
Nu, snad někdy.
Přeji vám to.
Tak to byl můj den.
Dobrou noc, a snad zase někdy, něco.
Martin…
