Tak jsem se tuhle zatopil, jako každej den, jo, nic výjimečného
se nestalo. Až na jednu věc. Objevil jsem nové výzvy – aneb jak zahodit i ten
zbytek vybavení – aneb jak rozmanitý může být taky freediving – uvnitř.
No nedá mi to zase to sovnat s kolama…protože kola pro mě jsou F1 mého života, což asi všichni co četli ty tisíce článků a videí na 720, ví.
Na kolech máš mnoho možností – vzít si sjezďáka a drtit kopce, vzít si dirťáka a jít vyzvat macatej skok, nebo jen krosáka a najezdit nějaký ty kilometry v lesním podrostu. Možností mnoho, a ta rozmanitost mi byla dycky vším – nemaš chuť na jedno, nebo ti to nejde, vezmeš jiný (nebo změníš styl ježdění) a je to zase nový.
Co to má ale společnýho s freedivingem, ptáte se ?
Všechno.
Před pár týdny jsme v rámci focení našeho vraku "objevil" další možnosti rozmanitosti freedivingu. Jasně, znám všechny disciplíny potápění na nádech, dyť to učím, ale do dneška jsem na ně nepohlédl ve srovnávacím nadhedu jako po tomhle zážitku.
Vyrazil jsem na vrak s dvěma fotografama, Tessíkem a Jindrou, udělat nějakej ten záběr na letáčky pro RELAX BALI kurzy. Napadlo mě u toho, že fotky u kormidla lodi, by mohly bejt moc hezký kdybys na sobě neměl ty vizuelně vadící ploutve, že jo. No jasně, a nápad byl na světě.
Já totiž „No fins“ nikdy nedělal, protože moje technika „prsových nohou“ - kopu - je tragická, až bych skoro řekl, že spíš couvám, než jedu, ehm, hehe. Takže jsem to v bazéně nikdy neladil, nějak mě spíš bavily ty rychlosti s Monoploutví, neexistuje nic rychlejšího jak by se člověk mohl pohybovat pod vodou…ale nápad tu byl, a realizace byla na mě.
Takže situace se měla takhle : Vlny jak kráva, já dorval bojku k vraku, cvakám jí na lano a trochu u toho funím jak když leze prase z bukvic. Polknu trochu vody a už vidím dole kluky, pac je vidět krásných 25 metrů, jak tam lozej po vraku. Dlouho se nerozmýšlím, a jdu na to.
Dolů naručkovávám po laně, ve dvaceti jsem hned a teď co. Hm, chce to ke kormidlu, a udělat pořádnýho KAPITÁNA aby ze mě měl sir.Demo radost, hehe. Od přídi ke kormidlu je to ale docela dálka a ehm, poměrně jsem dole zjistil, že je pěknej proud.
Do boku.
Tak ale co, mam přece spoustu času, dyť dávám 4 minutový hýbací ponory. Jdu na to.
Tragická technika nohou mě trochu rozhazuje psychicky, najednou chápu, jak super je mít tu mentální oporu ploutví. U kormidla jsem ale celkem spořivě, a začínám děsně pózovat.
Salutovačka, rozkročení, kapitánský pohled do dálky, hahaha, děsně se bavím a kluci snad taky. A pak se to ozve.
Píp píp KURVA PÍÍÍÍP ! Řvou na mě hodinky, že to mám už dvě minutky dole. Koukám na ně a mám je na háku, a ještě chvíli fotíme. Pak mi to dojde.
"Hm, Martine ty blbečku, dolů to bylo k přídi 2Om, sem jsi naplaval 2Om, tady jsi dvě minuty oxidoval, zpátky to máš 2Om k lanu a 2O m nahoru..." Jen nahoru se jít neodvážím, protože je velkej proud a já chci vyručkovat z hloubek.
"80 metrů v bazéně na vzdálenost jsi no fins nikdy neuplaval, určitě ne v proudu a s dvouminutovou zastávkou v půlce..." jede mi tak hlavou hádka mezi dvěma hemisférami.
Dochází mi, že bych měl pohnout.
Takže jedem !
Využívám všech možnejch zábradlí, tyčí, všeho nemožného, abych se co nejefektivněji a nejrychleji dostal k přídi a lanu, co mě vynese na hladinu. Jedu totálního spidermana a snažím se odrážet fakt hodně, protože proud do boku je značnej.
Konečně jsem u lana a dochází mi, že mi dochází : )
Nahoru je to ta nejdelší cesta, a ač na mě nahoře samozřejmě čeká buddy, nutím se držet se silou vůle modrého světa a říkám si – „Tudy je cesta ven“…“Nikdy nebleknu…“ a moje olíbené k oceánu : „DNESKA NEVYHRAJEŠ !“
Nahoře se chytám bojky a silou vůle to rozdejchávám, pořád mi padá jedna ruka z bojky a mě po chvíli dojde, že mám konvulze jak prase, hehe. Odchází to za nějakou chvilku a já se směju jak mě hypoxie kroutí, jako blbec.
Fotky vyšly nádherný.
Ale z čeho mám radost ještě větší, je to, že jsem objevil úplně novej level zábavy. No fins.
Už jsem tu trochu váhal, co teď. Na tréning velkejch hloubek nemám s kým chodit, naposledy jsem dal 72 metrů a to bez lana, a to už dělat nechci a do 40 – 50 m chodím tak nějak na „šnorchlování“…to není výkon.
Ale NO FINS ! Tragickej výkon a možnost to posouvat…? Super !!! Jdu do toho. Dvacet bude pro začátek moje meta, a uvidíme hehe. Dám vědět.
Ono totiž chodit si dole na vraku bosky, sedět na zábradlí mezi klukama s přístrojema, nebo stát na stěžni – a mít na sobě jen plavky, a masku – je tak nějak…ještě víc…FREE.
Freediving mi tedy přinesl další možnost, jako kolo.
Mohu jít s ploutvema na vrak jen tak blbnout, s monoploutví na hloubky a zkoušet rychlosti dolů, mohu chodit ručkovat po laně, což je taky super a fakt moc, a nebo mohu zahodit všechen tenhle equipement a dát si to NO FINS.
Když tě už neba jedno, máš další super možnost.
A to je to, sportovní rozptyl, co celej život hledám a nejvíc miluju.
Freeriding, Freeskiing, Freediving, Freeclimbing – a životní Freestyle je tu.
Be Free.
Martin.
