Inu Level 2 v Chorvatsku, tedy
kurz zaměřený na prohloubení potápěcího reflexu savců a s cílem „Naučit
vás poslouchat vaše tělo…“ právě skončil.
Půlka léta je za námi, musím ti říct, že to opravdu utíká. 62 dní v
Chorvatsku. Mnoho kurzu. Jednička, dvojka, a taky 14 ti denní kempy...
Jede to opravdu rychle. V jedné knížce, která se jmenovala “Moře v čase zatmění slunce” od Marca Dolenka se psalo, že život v oceánu uteče opravdu rychle. Jen se probudíš, a zjistíš, že ti 80 let. Podobně mi to začíná připadat tady. Chtěl jsem zpětnou, že srpen.. Letí to, jede to..
A tady to je přesně tak. Že to potvrzuje, co jsem četl. Jeden kurz střídal
další...Vy odjíždíte, přijíždíte, neustále se s někým loučím, zase ho vítám.
Loučení nemám rád. Ani vítání. Nejradši bych vás tady všechny a pořád. Ostatně
...”Nejradši bych vás jsem nahnal všechny a povinně...!”, kdy už jsem to jen
slyšel? Homolkovi...?
Právě jsme skončili Level dva. Byla to velká všehochuť lidi. Někteří přijeli jako úplně neznámí a vodou skoro nepolíbení...a objevovali oceán, někdo je tu již se mnou poněkolikáté, a zohledňuje svůj poctivý trénink.
A všichni mi s tím našli, co tu hledali.
Freediving ma mnoho podob. Někdo v něm hledá hloubky, někdo počítá metry,
někdo hledá zážitky. Myslím si že ale všichni hledáme to samé. Trochu toho klidu a
míru.
“Prostě ráj...”
“No dyť říkám ze ráj...” na to odvětí Homolková.
To je vše.
Moc děkujeme.
Ze jste přijeli, ze jste tu byli, žili, topili, se smáli, sebe překonávali, mě učili.
Takhle jednoduše, se rozloučím.
Vlastně ne, rozloučení ne. To by znamenalo
že se dlouho neuvidíme.
A my se uvidíme brzy.
V každé kapce vody budeme my.
Ma, a vy.
