Les.
Ticho. Sem tam spadne kapka vody ze stromu.
A z oroseného čela.
A už není ticho.
Kolem to funí, jak když lezou prasata z bukvic.
Asi…
BĚHACÍ KEMP.
Jo, VÍC UVNITŘ.
Hele, víte co jsem vám řekl na začátku kempu, ne ?
„Chtěli by jsme s Miri, aby jste si to tu hlavně užili…“
A víte co ?
Proč vlastně tyhle kempy děláme, proč jedeme plnej plyn, před týdnem ještě v Chorvatsku,
pár dní na to v lesích ralska v dešti a o 2O stp menší teplotě, a
zítra již na cestě na letiště na Katamaran na 1O dní na Maltu ?
„PROTOŽE MY SI TO S VÁMA VŠECHNO MOC UŽÍVÁME.“
Hele, a to jako fakt.
Dyť si to vemte, co jsme to poslední tři dny valstně udělali.
Přijeli jste, a ubytovali jsme vás a hned jsme slyšeli, že moc maáme – že vila,
která je na fotkách žlutá, je bílá – zapoměli jsme že jsme mezitím dodělali
fasádu. Pak pár lidí voťukalo náš obrubník, a už jste byli naši. Prdelky,
srandičky, seznamovačka : „Ahoj, jsem Martin a jsem alkoholik..“ a pak už se
běhalo.
Počasí v pátek první den přálo a sluníčko setřelo ty pre-infarktové výrazy u
začátečnických běžců, dusajících v modu „běž nebo zemři“. Odpoledne, to
již začalo vypadat lépe, přidávali jsme prvky stylu běhání s lehkostí, a
bylo to vidět už za pár hodin.
Večer socializing, vínečko, panáček a motivačka na další den – dobře zavodňovat a hlavně se bavit je třeba.
Sobota byla pro mě osobně ještě lepší. Teorie, dobře, tak ta je třeba, ale pak vás bereme na náš užany Backyard – Ralský vojenský prostor a meandry Ploučnice. Já to tady prostě miluju, a začíná mě to s vámi bavit ještě víc, protože jste velice vyrovnaná skupina, kde všichni běží nikdo neumírá po 1O ti krocích – což je samo dáno i tím, že vás učíme jak – ale hlavně vámi – máte na to.
Tenhle den odvádíme velkej kus práce, a když se pak v 15:00 rozprší, je to vlastně jedno, protože nasazujeme dvě tříhodinový přednášky, u kterých nikdo neusnul, protože vyprávím jak debža a vy se u toho smějete – i to je úkol instruktora. Byli jste super publikum a především v dotazech jste nás s Miri mile překvapili. Šlo to k jádru věci, zasvěceně, funkčně, mile. Díky !
A neděle, to již byla jen třešnička na dortíčku. Exkurze do pocitů dobytčete cestou na německé hranice v počtu 30 ti lidí v dodávce, a pak už to ticho, a kapky lesa. Mlha…Kanada…a my. Žádnej medvěd. Jo, sem tam houbař. Čím hlouběji ale jsme, tím se ztrácí a občas se skoro ztrácíme i my.
Zastáva na Stohánku, tady to prostě žeru, sem si běhám jen tak pro radost třeba posedět, promyslet věci a pak domů – a myslím že i vám se líbilo.. : )
A pak písky, lesy, kopce, potoky, mlha, a ani kapka deště.
Bylo to pro nás nádherý a snad i vy jste tuhle podzimní atmosféru nasáli.
A pak již jen zranění, teorie, plány a tyhle tři dny utekly s váma rychleji než dítě na záchod po prvním Kari.
A já si tak tady sedím, do kompu ťukám a řikám si "...jako – ano. Nejen že jsme rádi, že jste přijeli, ale jsme i rádi, že příroda dala, že jsme odvedli snad dobrou práci a že tuhle variabilitu činností, které děláme a které milujeme, zkusili rozšířit mezi vás..."
Za dva dny budu už opět v oceánu. Na jachtě. Zdá se to jako úprk životem.
Není – bereme okamžiky, ukládáme, jsme bežci, plavci, bikeři, skydiveři, rockclimbeři, slacklinisti, bože, co my jsme…
Jsme lidi, co žijí v pohybu.
MY A VY.
děkujeme, moc.
Martin a Miri.
DĚKUJEME !!!
