"Zima - tma - bubák...
Tam dole, on tam prostě je a číhá si na tebe a jakmile se jen na kousíček k němu přiblížíš, tak couvne. Ale čím jsi hloubš, tím míň on pak couvá.
A tuhle sobotu couval fakt málo..."
Tedy
ono je to celý způsobený asi tím, že Honzík si nějak pochroumal ruku a
tak se mnou nemohl v posledních týdnech do bazénu na nějaký to topení. A
já se sice chodil tak nějak cachtat, ale přeci jen jsem v neoprenu
nebyl venku ani nepamatuju a protože Honza za pár dnů odjíždí topit na
safari do Egypta, bylo třeba si trošku zase vyzkoušet jaký to je v tom
neoprenu venku, jestli všechno padne, jestli je teploučko a jestli
neopren pořád sedí jak má a další vybavení je prostě ready. Domlouváme
tedy na poslední chvíli v práci, že se pojedem potápět do Cerekve.
Na
sobotu hlásej celkem slušný počasí, takže to pak ani není takovej boj,
když vylejezám z auta, svlíkám svršky a mám se napatlat konďákem, abych
se dostal do gumy. Vzduch má přes dvacku a jen tak mírně si občas
foukne. Honzik pak trošku bojuje s oblíkáním neb jeho ruka neslouží
ještě na 100%, ale za pár minut už jsme oba ve vodě a jde se dolů.
Dáváme
nějaký warmupový ponory, ale už tady kolem 5m toho není moc vidět.
Resp. jak se jeden zanoří, tak po pár vteřinách prostě druhýmu zmizí.
Dáváme si tedy před ponorem vždycky info kterým směrem se kdyžtak budem
posouvat a tak se postupně dopracováváme až k hraně. Hrana je místo, kde
to najednou v lomu začíná padat dolů. A z celkem písčitýho dne v 5ti m
se stávaj šutry co padaj až někam k 25m.
Vše
v pohodě až k prvnímu ponoru tady. Asi 3m pod hranou totiž začíná být
nevlídno a tohle nevlídno se pak stupňuje s každým metrem víc a víc.
Nahoře je voda taková mléčná, pak to přechází do zelený a kolem 10m
začíná hnědnout a černat. Jako jasně, nejsem u přehrady a historek o
potápění na Orlíku a jinejch přehradách jsem už taky pár slyšel, ale
tady - tady, kde viditelnost byla vždy parádní? No nelíbí se nám to ani
jednomu, tak se přesouváme ještě o kousek dál ke stěně lomu, podél který
se krásně padat dolů a člověk má pořád nějakej vizuální kontakt.
Výsledek je ale takovej, že prostě pod 15m se nejsme schopni toho dne dostat ani jeden. Prostě takovýho bubáka jsem snad ještě nezažil. Jako jasně, pokud by tam člověk chodil častějc, tak si na to prostě zvykne, ale teď, tady, to byl prostě bubák jak svině a dál nás nepustil.
Ve finále ale oba spokojený i přes tu příšeru dole. Ono ne že by to bylo totiž všechno špatně, člověk občas kouknul na nějakou zpomalenou rybu, v tý zimě dole a tak trochu si vlastně i zvláštně ten pocit totálního neznáma užil.
Vycachtaný a spokojený nakonec teda lezem ven a já můžu Honzovi jen narovinu závidět teď ten týden v Egyptě na lodi, kde viditelnost bude pecková, rybičky budou všude a bubák.. bubák bude tak možná zalezlej někde v hloubkách..
Tak příště snad víc modrý..
-a-
