Plesk.
Ticho.
Ticho.
Ohlušující ticho.
Plesk.
A..ticho…
Nemožné.
Jsem na Viru. Už týden.
Už týden jezdím celý den na oceán. Dobře, Moře. To je
jedno. Na vodu. Je to magie. Neskutečná.
Neškatulkuji. Tenhle je freediver, tenhle běžec, tenhle motokrosař…to se nedá takhle
dělit lidi. To je jako by jste chtěli přeměřovat život.Tenhle je právník, tenhle kope výkopy. No a co ? To se nedá měřit. Nic to neříká.
Sedím tu na uplně klidné hladině, na kolenou mám notebook a protože mě tahle
magie přepadla, datlím vám to tu.
Plesk.
Snad se budu dokázat podělit. Snad.
Neexistuje nic tak důležitého, jako tichý kout pro tebe samotného. Aby se na
chvíli vše uklidnilo, a ty jsi jen byl. Bez toho telefonu v ruce, bez těch
myšlenek na to, co musíš a měl bys, dokonce i bez člověka vedle sebe. Abys
prostě jen na chvilku byl. Až příště poběžíš, na chvilku se zastav. To ticho.
Nikde nikdo. Jdi běhat ve 4:OO ráno, je léto, dá se to. Udělej to. Budeš tam na
chvíli v onom svém světě, který tak strašně všichni hledáme, nebo o tom
aspoň píšeme. A vždyť je to hned za dveřmi, a jak říka Lucky Louie – „…nejsou kurva
ani zavřený !!“
A nebo, pokud to nejde, pojď pod vodu. Pojď dělat jakoukoliv formu nádechového
potápění. Freedivingu. Tu bez čísel, hodnot, bez přeměřování – kdo je lepší
freediver, hlubší…už zase přeměřujeme život.
Ve vodě, tam dole, se vše zastaví. Čas na chvíli není. Na chvíli, a jedno jak
dlouhou, jsi v procesu : zapisování. Ne přežívání.
Kdysi, když jsem ještě nepotápěl hloubky, jsem se ptal Alenky Konečné, proč potápí tak hluboko. To přeci musí
strašně bolet, ne? Ta psychika na výstupu, když jedeš už jen na morál…a víte co
mi řekla ?
„Tak to není. Já si každý ponor do hloubek strašně užívám…obrovsky mě to baví.
Kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělala…každý ten ponor je především krásný
zážitek…“
To je to, co bych chtěl přinášet freedivingem do života lidí. To zapisování
krásy do analytické části našich myslí. Nechat rozpustit strachy, pochopit,
soustředit se, uvolnit a vcítit to okolí, pocítit tu pokoru, utišit to ego a
přijmout fakt, že jsme malinký, že trváme jen chvilku a že…zanedlouho budeme nic
a nikde. Že o nic nejde, viď, Marcusi…
Nic nepřeměřovat.
Byl jsem tu teď pár dní sám. Asi je to na mě vidět, co ?
Jsem takovej přemýšlivej člověk, hehehe…jenže, popravdě, já to myslím vážně. O
to je to veselejší. Protože to má být, ten život, především zábava.
Takhle to s vám skoulíme. Zítra již přijedete. Budeme vás učit, budeme vás
mučit, budeme z vás chtít to soustředění, uvolnění, vcítění a nakonec – to
vyplodí pochopení a voda se stane součástí vás. Pak přijdou čísla – a samy.
Uvidíme, že to půjde. A i kdyby ne, i na procesu učení se, se učíme o vlastní
nedokonalosti – jež nám dává největší možnost vlastního zlepšení. Super.
Mno, mám skoro odpracováno. Skoro doťukáno. Za celou tu dobu, nepřišla ani
vlnka…vlastně, jo. Teď.
Plesk.
A s tou další co přijde, zavřu komp. Nechám tenhle report rozepsaný,
protože nic nekončí. Zítra to vše začne, cesta se vine do dáli a je jedno,
kudy, protože…
PLESK…