THE MONOFIN STORY

Tak kde bych asi tak začal…
Mno, snad fascinací pohybem ?
Asi ano.
Takže, nádech, a jdeme na to.

Už na základní škole mě našich nechali chodit na kurzy ploutvového plavání. Už si vážně nepamatuju, jak dlouho jsem tam chodil, ale jedno vím jistě.

Pohyb pod vodou tam někde ve mně je.

Když jsem se potom před 9 lety dostal k potápění na nádech, netrvalo dlouho a sáhl jsem opět po náčiní, které jsme jako děti používali. Ten pohyb.. Ten pohyb vlnění byl prostě magický a já si ho do dneška pamatuji.

Tak jsem si koupil první tréninkovou ploutev, a začal to tak nějak ladit. Člověk dělal samozřejmě nějaké chyby, takže pokud chcete začít s monoploutví, určitě si stejně jako já najdete nějakého trenéra rychlostního plavání s mono, a začněte od nuly.

Pak už ten můj příběh každý zná. Po 5 letech potápění ve všech možných končinách, ve všech Lomech, hnusných černých tmavých zaplavených dírách a oceánu, jsem se rozhodl zmizet a zmizel do Indonésie.

Tam jsem se soustředil především na bifiny, A s nimi tam padl můj PB, s bi-finami.

Od té doby učíme, a učíme, a učíme. Ploutve se pro mě staly jakým si pracovním náčiním, takže abych úplně pravdu řekl, jsi s nimi ten freediving tolik neužívám.
Cesta tedy pro mě byla jasná. Pro práci budu používat ploutve, a pro zábavu a své posouvání, Monoploutev.

Všechny ty její úskalí samozřejmě dobře znám. Je výborná pro kontinuální pohyb vpřed, blbě se s ní zatáčí, blbě se rozjíždí z nuly, no prostě na "kochací freediving" to není úplně ono. Všechny ty argumenty jsem už slyšel, a sám je dobře vím. Nicméně hlavním a hlavním argumentem pro mě zůstává, že freediving má být především zábava. A pro mě to je s mono. S bifinami pracuji. S Mono se bavím...

Před rokem nebo dvěma, když si to úplně nepamatuji jsem se konečně dostal k pořádnému náčiní. David mi poslal svou Monoploutev, abych si vyzkoušel, protože Naštěstí máme stejnou velikost nohy.

Tak jsem to vzal do bazénu, a musím říct – naprosto neskutečna změna. Glide prostě jede a jede, A najednou tam bylo 170 m, což jsem opravdu nečekal.

Od té doby jsem jí vzal všude sebou, a ladil a ladil, sestupuvky, techniku volného pádu, hloubky, a i to nejradši co mám – kochací freediving.

O tom, jaké to je, psát nebudu. To jsou osobní pocity, nehledě na to že je zde v komunitě spousta mnohem lepších frídajveru, který by vám o tom jak správně potápět s monoploutví mohli poreferovat mnohem více. Monofin story je o něčem jiném.

V lednu 2016 jsem vzal Monoploutev sebou do Egypta, a tam se začalo všechno dramatizovat. Na podzimním Safari, když jsem se vracel domů, my totiž poprvé v životě řekli: "Monoploutev na palubu nesmíš."

Ač cestou do Egypta vše šlo, v podstatě vše šlo vždy a všude po světě, nyní jsem kompletně narazil. Byli neoblomní, a dali mi na výběr – buďto jí přibalím jen zvenku ke svému zavazadlu, nebojí tady nechám. Byly fakt hustý, a vůbec nic je nezajímalo.

Monoploutev jsem tady přibalil zvenku, napsali na to křehké a naštěstí vše dopadlo dobře.

Takže jsme zpátky v lednu 2016, a my letíme do Egypta. Monoploutev si tedy beru do svého velkého obalu, dávám kolem ní karimatky a s nápisem křehké jí dáváme do podpalubí. Bohužel po příletu do Egypta je ploutev na několika místech zlomená.

To je v prdeli. Zkouším si stejně plavat, a popravdě vykopat z ní s 50 m je úplně jiný pocit, trošku se mi kroutí do boku a všechno to je na pytel. Po pro konzultování se spoustou lidí co jsou mnohem zkušenější, zní verdikt jasně. I když to zalepím, Již nikdy nebude jako dřív. Takže to teď, babo raď.

Už kdysi, když mi british airways ztratilo 12 neoprénu od firmy oceaner, jsem byl velmi skeptický k tomu, dostat nějaké peníze z leteckých společností. Před dvěmi roky jsem Přišel o o 120 000 Kč, zkusil všechno a nikdy jsem neviděl ani pětník. Tak to prostě je. A neuděláš nic. A mé neoprény nyní nosí někdo v Indii. Co se dá dělat.

Začal jsem řešit co dál. Velmi mi vyšel vstříc Martin Zajac, kteří mi poskytl cenné rady, a já celou kauzu předal do reklamačního oddělení. Nicméně samozřejmě se nic nestalo, komunikace usnula a tím vše skončilo. Jojo, co se dá dělat číslo dvě ;)

No ale monoploutev prostě chci, monoploutev prostě potřebuji. Naštěstí se mě ujal Radek Veverka, a domluvil, vymyslel, a jeho žena Irina doletěla do Ruska, kde mi vyrobili novou ploutev. Je udělána na míru, a je mnohem měkčí než Čanisovo tvrdé závodní náčiní :)

Moje první zkušenosti s ní, byly spíše rozpačité. Necítil jsem odpor vody, necítil jsem že ta ploutev jede. Byl jsem doteďka zvyklý že když jsem do té tvrdé Čanisovo ploutve kopnul, dávala mi voda zpětnou vazbu, a poměrně rychle mě posouvala vpřed. Tady to tak nebylo. Také jsem již neplaval určité vzdálenosti na tři kopy, ale na 4.

Jak říkám trošku rozpačité.

No jo, ale pak jsem si jí vzal na delší vzdálenost.

A tady byl rozdíl obrovský. Když jsem se srovnal s psychikou toho, že ploutev "jakoby nejede", myšleno pocitově, najednou jsem zjistil že kolem 100 m se stále nic neděje a já nejsem unavený, i když doba rozdýchání byla třeba jen minutu a sérií 100 m jsem jel třeba 8.

Tak tohle mě začalo bavit.

Následoval další odlet do Egypta, před kterým jsem ale řešil obdobnou věc jako minule. Jak to udělat aby mi novou monoploutev nezničili na letišti ti kokoti.

Vrhnu jsem se tedy do dílny, kde jsem, když už jsem to dělal zkusil i zalepit starou Monoploutev. Jelikož jsem dřív když jsem jezdil na motorkách, poslepoval plasty a lamináty každou chvíli, věřil jsem si že to zalepím. Nicméně po vyzkoušení, přesně tak jak kluci psali, nebylo to ono.

Takže když už jsem byl v dílně koupil jsem staré desky ze kterých jsme kdysi dělali nějaký podlahy na kárku na motokrosy, a vyrobil Protektor. Když jsem to dělal, rozhodl jsem se že jich vyrobím víc, pro případ, že by někdo chtěl. Probíhaly samozřejmě testy nárazu, házel jsem na to dvoukolovou činku, mlátil jsem do toho kladivem, zkoušel jsem simulovat všechno, co ti kokoti na letišti obvykle dělají... : )

Protektor vydržel vše.

Následoval tedy odlet do Egypta, a konečně jsem se jeden den mohl zahrnout i na své hloubky. Samozřejmě to není trénink, je to jen zoufalství, protože prostě člověk pracuje, učí, a není zde nejmenší prostor na to, dělat si nějaké své tréninky nebo maximální ponory.

A abych to nějak celé zakončil. Protože toto je v podstatě konec.

Ta nová Monoploutev, nemá naprosto chybu. Vydržím v ní hodinu a půl na nohách, což jsem zkoušel jeden den, kdy jsme měli odpolední freediving. Když jsem si také jeden den spadl pod 50 m, abych se podíval na the Arch, byl jsem obrovsky" mile překvapen, jaký "kus koláče" to byl nahoru. V naprosté pohodě, s parádním pocitem z vody, v komfortu, bez stresu a krásně technicky jsem se dostal zpět k hladině.

Takže jo. Tohle mě baví.

A co z toho všechno vlastně plyne? Proč jsem tento článek vlastně napsal?

Asi takhle: abych poděkoval. Martinovi Zajacovi, Radku Veverkovi a Davidovi Čanimu.

Za ty všechny rady, za tu celou pomoc s vybavením, a za to že ví o čem mluví.

Díky, kluci.

Letos máme tolik práce, že na můj vlastní trénink na hloubkách asi nezbyde moc času. Nyní jde hlavně o to abychom fyzicky přežili 16 týdnů učení v Chorvatsku. Ale jedno vím jistě. Náčiní, které mám nyní, my posun určitě umožní. Hlouběji, a dál. Je to již jen o tréninku.

A pro vás všechny. Douška na závěr.

- Já vím, že někdy je něco nelogické.
- Nechte si dobře poradit, ale nakonec to stejně udělejte po svém... Tak, aby jste měli radost. Pořiďte si závodní auto, boty na běhání, dejte výpověď v práci, jeďte pryč. Objednejte si 15 piv. Udělejte cokoliv, abyste byli šťastní. Aspoň občas si řekněte:

Nikdy není pozdě mít šťastné dětství.

Martin