Změna…
Již to samo slovo v nás vyvolává jakési chvění, zadrnkání struny někde
hluboko v nás, vzrušení z poznávání…něčeho nového…
ZMĚNA.
Pro mnoho lidi nepostradatelná součást vás samotných.
Někteří z vás jí ve svém bytí chtěli tak moc, že přijeli.
S otevřenou myslí a očima, přidat si modrou barvu do života.
A o tom tu budu psát. O změně.
Je tma.
Zavřené oči nemají obzor, vše tone v přítmí, pocit váhy starostí světa ještě
není na pořadu dne, nedefinován v tomto stavu nebytí.
Plavete ve vodách života.
Vznášíte se ve stavu beztíže, v kapalině ne nepodobné mořské vodě.
Nedýcháte.
Potápíte se do sebe, žijete více uvnitř, než venku.
Světlo. Je tu konec. Nebo spíše, nový začátek.
Otvíráte ústa. Svaly kolem dýchacího aparátu se roztahují, v hrudním koši
vznikající podtlak žene vzduch dovnitř vašeho těla silou rozjetého vlaku.
Opojný kyslík vletí do plic a vy najednou zažijete ten nádherný pocit z prvního
nádechu.
Statika ? Nikoliv.
Narodili jsme se.
Na začátku nevíme nic, nevíme jak, nevíme proč. Umíme dýchat, jíst, pít. Tak
začal život každého z nás, jako dítěte. Okolí, rodiče, první vjemy, jaksi
přirozeně se nový človíček začíná učit..novým věcem, rozšiřujícím nejzákladnější
schopnost člověka – přežít.
Mechanismus jako je tento, nás provází celým životem, od narození, přes
základku, sporty, až po maturitu, vysokou…a celý život.
Tímto učícím procesem, postrádajícím především ve svých „školou povinných
aktivitách“ jakoukoliv kreativitu a seberealizaci, se v nás bohužel ztrácí
jakákoliv ochota, učit se novým věcem. Když konečně vyleze člověk z toho 2O
ti letého martýria studií, je znechucen a již…prostě…nechce.
Chce se zastavit, aspoň na chvíli.
Nebo si to aspoň myslí. Po nějaké době však pocítí jakýsi vnitřní neklid. Neboť
nutnost učit se je pevně zakořeněna v naší DNA a tato aberace školským
systémem vytvořená, nás nutí jít proti své přirozenosti – nutí nás stát na
místě. Nekteří toto pocítí brzy, někteří později, někdo celý život proklopýtá s pocitem,
že mu něco chybí, ale definovat co, nezvládne. Tady přicházíme na scénu my.
Protože….
Co my vlastně v těch týdnech s vámi děláme ? Co je mým hlavním úkolem
?
Zvrátit tento proces odmítání. Namotivovat vás ke zvídavosti. Poskytnout vám
mechanismy a dráhy budící chuť se opět začít vzdělávat. Neboť je to vaší
součástí. Touha se učit. Jít dál. Touha cítit…
ZMĚNU.
Přijeli jste k nám, opět, plní chuti přidat něco do vašeho života. Jsem
potěšen, a cítím obrovskou zodpovědnost, za to že jste věřili, že my s Mirkou,
jsme ti, kteří vám mohou ukázat kudy, říci jak, vysvětlit proč – JÍT DOPŘEDU,
DÁL.
Freediving, joga, dechové techniky, fyziologie, zdraví – tak rád učím tyto věci
další lidi okolo mě. Proč, je zřejmé. Freediving je místo, kde se vše sbíhá. Ve
vás, ve vašich tělech, myslích. Saháte si na dno své duše, prožíváte své pocity
nevíry, odmítání, smlouvání, přijetí…učíte se porozumět především sami sobě, a
tím nejlepším učitelem nejsem já, ale je oceán, voda.
Ona vás učila prvních 9 měsíců, ona vás tvoří a nyní se do ní vracíte.
Neexistuje lepší mentor, než oceán. Dává vše. Já jsem minoritní, já jen
vysvětluji. Učí vás o hloubkách v sobě. Já otvírám dveře uvnitř vás,
vyplňuje je voda života.
Přijeli jste.
Přijali jste.
Co je měřítkem toho, že jsem uspěl ?
Měřítka ?
Někteří chtějí metry, někteří čas pod vodou strávený. Co je hodně…je to metr,
dva, dvacet, sto dvacet ? Je to minuta, dvě, dvanáct ? Měříme sami sebe podle
hodnot, které někdo jiný vymyslel a určil, jako stupnici čehosi… Snad Úspěchu ?
Cítíte, jak moc je to nelogické, jak moc je to zcestné ?
Ani já toto nepřijímám, nejde mi u vás o časy, metry.
Pochopil jsem již před lety, že jediné o co jde, je aby uvnitř té schránky,
která kdysi byla čistá a nepopsaná, byla radost, smích v očích, aby jste
vevnitř, tam kde sídlí Člověk, byli KLIDNÍ. Měřítkem toho, že jsem uspěl, jsou
drobné detaily, které mi utkvěly v paměti. Rozdíly prvního a posledního
dne. Smích Vojty po neuvěřitelné statice, slzy v očích některých – emoce –
čas na všechny ty pocity, které jste se opět učili přijímat, poslouchat svou
duši. Radost z poznání nového. To, když v dešti odejdete na moře,
sami spolu, učit se to, co vám nejde… protože chcete se učit. Už zase ANO. Cítím
to.
Přijmout sami sebe, přestat se vevnitř prát, jedině to je cesta, která vám
umožní HLOUBKU. Jakoukoli. Tu v metrech, časech…nebo tu v sobě.
Nenoříme se nyní již jen do oceánu vně, ale i do oceánu v sobě. Do svých
hlubin, uvědomujíc si vlastní dno, své limity. Teprve pak se člověk posune.
Stagnace vedoucí k degeneraci je nahrazena pokrokem, vedoucím k rozvoji
člověka. Začínáte se opět probouzet, uvědomovat si, že můžete dosáhnout
čehokoliv, tam vevnitř.
To je to, co vám freediving dá. Zkoušení statik a noření se do nitra své hlavy
a duše, poznávání hloubek při překonávání sami sebe v oceánu – toto vás
učí pokoře, díky níž pak přijde KLID.
Marcus Aurelius kdysi napsal „haiku“, které jsem si zapamatoval. Opakuji si ho
jako mantru, vždy, všude, protože myšlenky člověka který je tisíciletí již jen
prachem, mají sílu dávat to, co si beru jako měřítko, že jsem uspěl. Dávají
klid.
Tento týden, jsem uspěl. Další výzva je přede mnou. Dalších 1O lidí.
Jsem tu. Stojím tu, pevně, s chutí dát ze sebe maximum, pocítit úspěch
skrze vaše pocity.
Za to co jsem, vděčím vám.
„BUĎ KLIDNÝ.
NEBOŤ VŠE JE V SOULADU S PODSTATOU SVĚTA
A ZANEDLOUHO BUDEŠ NIC A NIKDE.
UŽ JSI TAM BYL.
O NIC NEJDE.“
Marcus Aurelius,
hovory o sobě.
DĚKUJI.
Martin,
Pimp Your Life. cz
