Mno, tak kurzy na Bali nám skončily, a přišel čas konečně
taky sám pro sebe – a pro svoje blízké.
A protože i já potřebuji potápět taky sám pro sebe…a trochu potrénovat –
udělali jsme si 14 dní jako svůj první tréningovo – cestovatelský trip v roce
2014.
S Mirly na Bali.
Ono si můžete myslet, že učení freedivingu je nějaká legranda, a dobrej byznys, že jo…ale aniž bych si tu chtěl jakkoliv stěžovat, musím vás z toho trošičku vyvést – není to uplně prdel a určitě to není zadarmo.
Dát dohromady logistiku celé věci – ubytování, transfery, výukové materiály, kde si půjčíme závaží, kolik potřebujem lan, jaký bude časový rozpis dne, jak všechny pojistit, kde budeme jíst a kdy budeme co dělat, a do toho samozřejmě konečně učit.
Když se totiž konečně dostanu k té své práci : je 6:45 ráno a mě začne pracovní den : je to spíše již za odměnu – za celým tím je obrovská mašinérie toho, co je nutné udělat, zařídit, obvolat, ZPUBLIKOVAT, atd atd…
Jednou z věcí, kterou jsem za ty dva roky co učím zjistil, je že se dá dělat buď : UČENÍ FREEDIVINGU, a nebo TRÉNOVÁNÍ SÁM SEBE A POSOUVÁNÍ SVÝCH LIMITŮ.
Oboje dohromady to prostě nejde, ne na plný úvazek a poctivě, a já jsme se rozhodl, že budu prostě předávat ty zkušenosti, radost, a možnosti dál – spíš než nějaké osobní posuny v hloubkách, STA, či dyn…
Opravdu to nejde, celý den učit, lítat, a pak si večer dát PB v CWT – prostě to nedáte fyzicky, ani psychicky.
Ale není to tak, že bych to nechtěl dělat, když mám možnost…
A TU JSEM TED 14 DNÍ MĚL.
Přiletěla mi žena moje, takže jsem skočil do auta a vyzvedl si jí na letišti, a po jednom dni aklimatizace, kdy jsem po 35ti dnech bez přestávky už fakt padal na držku, jsme vyrazili na náš osobní tréningový plán.
Protože mi Mirlik jela v ČR peklo (konzerty, merčíz, a miliony dalšího metalu) tak jsme se v nevyslovené shodě vrhli na očistu těla – přepychovou cvičbou – a správným stravováním.
Jeli jsme každý den ráno STAtiky.
Mirlík v podstatě STAtiky nikdy nedělala, protože na to prostě není čas, a tak když jsme bez 1O ti sekund udělali 3 minutky, měli jsme z toho oba dva velkou radost. Já jsem zkoušel (protože taky prostě není kdy trénovat) různé styly rozdýchání, packování, přepouštění vzduchu, měnil jsem časy i výstupy, a ladil a ladil a ladil. Nakonec jsem odladil standartně první nepříjemný pocity na 5 minut, růžové rty stále i po 5:30 a jde to dále, a dále s tím že kontrakce mi díky flexibilitě bránice nechodí NIKDY.
Časy na přípravu jsme skrouhli na 2 minuty, před finální STA na 2:30 – více netřeba. Jsem zvědavý, kam se to podrží, když se to podrží. Uvidíme..
Toto nás oba dva obrovsky posunulo ve vodě – já ukončuji ponory v pohybu kolem 3tí minuty, protože nechci být na hladině 6 minut (nutný dvojnásobek času před dalším ponorem) a zkouším konečně topení bez ničeho, jen s noseclipem – v čemž nacházím obrovské možnosti. Padám většinou až kam nás pustí bojka – a jen co mi Martin vyrobí FREEbrejličky :), odladíme to dál. Hypoxicky mám ale na víc, nohy nebolí a to dáváme každý den cca 20 – 30 ponorů…
O mě ale tak nejde, hlavní je co Mirlik.
Mirlik, a věřte tomu nebo ne, nemohla ještě v únoru vyrovnávat vůbec – a nyní se její sestupové rychlosti blíží 1m/s a s naprostým komfortem. Dosahuje tedy již druhý den svého PB, a následující dny to posouváme ještě hlouběji – a především DÉLE. Nesnažíme se o každodenní MAX, spíše o to, stanovit si nějakou cílovou hloubku (20m) a tam se realizovat co nejdéle, s kompletním komfortem při následném výstupu…a časem se uvidí, kam se to přirozeně povede pustit.
Tento styl se Mirly neskutečně daří. Jeden z ponorů koukám na dno (20m) jak se tam hrabe v písku, hledá si mušle, atd, a když již i to začne být podezdřelé, rychle naručkovávám dolů – a prohlížím si její činnost s lehkým znepokojenínm, protože být dole 1:20 už je dost. Výstup luksusně pomalý, a nahoře euforie – protože tyto výkony se pár posledních dní podávají v jejím podání stabilně…
Perfektní práce !
Cvičíme every day Yogu (cca 45 min ráno) pak STA, pak hloubky, a večer i s Lindís a pár lidičkama, co se přidají, jedeme CORE – 100 kliků v kuse (cca 4 minuty) a pak isometrické cviky na spodek břicha, ramenní pletenec, široký sval zádový a komplet nohy. Večer sice padáme na držku, ale odpočívat budeme v letadle, ne ? : )
Tomu říkám tréning…
Na tři dny vyrážíme na trip na ostrovy Gili, kde jsme již byli loni (report co stojí za přečtení je zde) a nejsme sami, protože hned po výstupu z lodě nacházíme Peťu a Jítu a Lin, Majkýho, RychLika, Denisku, mno takže partička snů.
Ubytováváme se s Mirly na ostrově Meno, v super domečku za pár šušňů, a večer vyrážíme na „šnorchlovačku“ která se mění v boj o život, protože jsou cca 2m/s proudy – a to mi věřete, že 2m/s. Okamžitě rušíme akci a já to dokopávám zpět s tím, že jsem se docela zapotil. Lodě, co do toho vjedou, regulérně na plnej plyn COUVAJÍ kolem nás…
Komedie.
Druhý den již máme vymyšlený kompletní trip po lokalitách s želvičkama, vrakama, a reefem se stromečkama :)
Ráno teda pojogovat, a už je tady Jukung a jdeme na to. Želvy…nikdy mě nepřestanou fascinovat jak jsou zrelaxovaný, a jak super maj nádechový schopnosti. Ležím si od ní dva metry, ona děsně destruuje ty korály, občas slupne i rybičku co se jí připlete do cesty, hehe – je to fakt mašina !
a má tě uplně na háku, že se tam s ní realizuješ.
Je to prostě bomba.
Pro tohle já ten freediving dělám – ty minuty dole jsou pak neuvěřitelně strávenej čas…
Pak přejíždíme ještě na další lokality, z nichž jedna je s vrakem lodi, který je fakt macek – nečekal jsem takhle velkou lod. Lezu pod ní, ale přijde mi to nestabilní, a taky to není uplně mělko, a mám pocit, že jsem vevnitř zahlíd bubáka, tak tohle přijdu prozkoumat jindy – je obrovská – určitě 20 na na šířku !!!
Totálně unavený jsme odpoledne zpět – tak ještě rychle kliky a CORE a na koncert za Lindou a spol na druhý konec ostrova – je tu Bob Marley revival.
V Sasak Café to kluci docela rozjeli – palmové víno, super muzika, koncert naprosto perfekt a pak již jen procházka zpět a blackout v postelích…
Další dny po návratu potápíme o 1O6 a navštěvujeme Amed, kde se scházíme s Jendou a trénujeme spolu. Minule mi majitel Apneista.com nabízel, abych učil u něj – především yogu a fyzio – protože jsme to probírali a on se pro to dost nadchl. Příští rok staví svůj vlastní apnoe resortík…kdo ví, co nás spojí – třeba to vyjde. Zatím říkám ne – 2015 již je kompletně nabitý akcema…není prostor.
Honzík potvrzuje několikrát za dvě session, že je talentovanej, a pak i ukazuje na d koláčem vysokou rezistenci vůči hyperglykemii, protože si dává Kejky snad 3x a prolejvá to palmovým cukrem až mi z toho kornatí cévy a to se na to jen dívám…
Po chvíli pak objednávám taky.
:)
Poslední, co v téhle realitě dennodenních tréningů a freedivů je nutné ještě udělat, je výlet na Mantičky na Nusa Penidu..my s Mirlikem přesně pro tohle děláme freedivng, proto trénuji jak Cabalo Blanco, abych to vše pak z´úročil na interakci s čímkoliv…Mola Mola, Manta ray…velrybáci – mimochodem, víte co je to za zážitek, když sedíte ve 2Om na dně a slyšíte velyrabáka co plave kolem ? My ano…
Navštěvujeme tedy Radku Malec a Elíska v jejich resortu v Padang Bai, dáváme super koktejlíky (summer Detox je top) a pak se již lodíme na neuvěřitelně klidné moře – 720 HP Mercury řvou a chlastaj litry benzínu a my jsme za 4O minut na místě.
Skáčeme do vody – a 30 – 40 metrů viditelnot mě totálně dostává na krovky. Teplota vody je neuvěřitelně vysoká, na Nusa Penidu až nemožně…a my topíme skoro hodinu – i Mantičky byly, sice jen dvě a přišly pozdě, ale aspoň někdo je viděl..
Po týhle nádheře jedeme na Crystal Bay, kde nám Radka ukazuje jeskyni – jejíž vlez není zadarmo – cca 10 -11 m hloubka, a do boku 25 metrů. Testuji to, a je to v poklidu, i když první ponor do neznámé černé díry je dycky trochu váhavý… Když se nadechuji v jeskyni, pleskaj mi o palici křídla stovek netopírů a jejich macatý tělíčka visí všude kolem..
Nádech…a bych se poblil. Hodně, hodně zkaženej vzduch mě utvrzuje v tom, že i když je jeskyně vzdušná, tak že vzduch se nemusí dát dýchat. Rychle zpět a další ponor to již dáváme s Mirlikem oba dva (přeci jí neřeknu, že se tam nedá dýchat) a opět rychle zpět – pecka !
Nakopat to proti cca 1,5 m/s proudům je poměrně dost, táhne nás to na oceán a to nechceme – nakonec po 1O min tvrdé práce jsme zpět v Crystal bay, kde si hrajeme další půl hodinu se stovkama karnasů, bodloků, cejnovek, který nás v hejnech následují, kamkoliv se pohneme…
Den stále nekončí, a my jdeme na třetí lokalitu. Tady je to jedním slovem – VLAK. Ale žádnej motoráček, ale Pendolino – protože proudy jsou děsivý. Držíš se za lanem na lodi, Radka zavelí „Dive“ a my se pouštíme a oni se potápí dolů. To co následuje, je opravdu rychlost. Neustále hlídáme bublinky, abychom se neztratili, a když se ponoříte, tak dole (jsme hodně hluboko) letíte nad reefem jako letadla, kolem se míhají korály…skály…scubáci…prostě – tenhle megadriftovací ponor, byl neuvěřitelnej. 5O minut uteklo…jako ta voda.
Pak již jen skoky přes vlny s 2O m lodí a výborný obídek v Padang Bai, povídání s Eli, Radkou, o životě v moři v časech léta – a plánech Budoucnosti…a o všem…
Budete mi chybět, opravdu moc.
Mohl bych teď říct, že pak přišel Poslední den – kolik posledních dní jsem již zažil ?
Žádný..nemám od jisté doby žádný poslední dny… Každý den je prvním dnem zbytku mojeho života. A tak přišel den, kdy jsme odletěli žít do míst, kde si můžeš obléci mikinu a obout boty – zpět do Evropy.
Jedna část života skončila, aby zrodila další. Cesta se vine do dáli, a já chci jít dál, abych mohl prozkoumat všechny zákoutí světa ve všech jeho podobách. Budu běhat, plavat, jezdit, lítat ve snech a dýchat a všechno bude super – protože Nexistuje Nic Takového Jako Obyčejný Okamžik…
Výlet sem na Bali byl prostě famozní – naučil jsem se opět mnoho o sobě, a i když mě dílčí věci mohly na sekundu rozhodit, ve svém důsledku jsem opět silnější, a snad i moudřejší. Úsměv přilepený na obličeji mě však nesmí opustit nikdy.
A když tu tak teď sedím, vím, že neopustil.
Brzy se někde potkáme.
Vy i my, v radosti a lehkosti.
BECAUSE ITS NEVER TOO LATE TO HAVE HAPPY CHILDHOOD…
Martin a Mirka,
Freediving instructors International
Bali 2014.
