Jsem v JAR, a o tom, jaká byla cesta je první reportík, krátce, a stručně…uvnitř.
Hm, takže Dana Landu, Olgu Lounovou, Miru, Jindru, Františka Brabce, všechny tyhle lidičky už znám nějakej ten pátek, a přijde mi to jak roky. Shledání na letiši teda bylo i v tomhle duchu – jak když jsme si chyběli, a zjišťuju, že jsme si fakt chyběli.
Odbavení číslo jedna, předtím rozhovor pro televizi Nova, hehe, mám na sobě kulicha HF tak doufám, že budou nějaký bonusy od Firmy. :)
Pak už to lítá. Máme nadváhu asi za 1OO tisíc korun, nebo mi to tak připadá, protože jsou za náma hory, hory zavazadel, fakt. Něco je nadměrný, něco je příliš těžký, a je toho…19 zavazadel, bo tak něco.
Cesta sama o sobě je děsná sranda – nejdřív Londýn, a jsme tam hned.
Pak přestup na let do Johburgu, pěkně 11 hodin v letadle, a to už sranda přestává – sice je to ledadlo jak kráva, ale 11h je dlouhejch. Já osobně z toho poměrně šílím, i když se to snažím nedat vůůůůbec najevo a věřím, že to na mě není ani trochu poznat...
Naštěstí podávaj mnoho pitiva free, a tak se určití členové naší výpravy patřičně upravují, hehe.
Inu, konečně J.A.R. a přestup na další letadlo, tentokrát do Durbanu, už je to jen hodina, ale zato jsme 4 hodiny na letišti v restauračce a čekáme a čekáme. Nicméně tahle parta lidí, by jste nevěřili, je fakt tlupa komiků, že bys pohledal. Steve Lichtag a jeho TOP šou v autobuse, šílenou "britskou" angličtinou…
„Hellou, this is our driver, Joe, everybody say HALLO JOE…“ a v podobném duchu východních němců jede furt, a řidič nechápe o co jde a za volant si sedá, až když dostane povolení, jak je zblblej… :)
ATD…
Konečně jsme v posledním letadle, dobytčák děsnej, ale už je to jen hodinka a jsme na místě, a už jen hodinka či dvě autem, na pobřeží oceánu, kde nás už ta nádhera vítá…
Africa Water Sports house, Walter boss, neuvěřitelně příjemná parta dalších lidí, je fakt možný, že se takovýhle duše jen tak vyskytujou…a my znavený, jak to jen jdem po 36 hodinách cestování…jdem pomalu na kutě.
Dáváme ještě večeři, brífing na zítřek a objednávají se čluny, domlouvá scénář, vybaluje se 3D technika, což je naprostej technickej úlet, je toho tolik, co je ještě třeba udělat, ale všichni padají na držku protože ač nadšení je veliký a chuť tvořit značná, únava je nejmocnější…
Takže dobrou noc.
Zítra, to vypunkne.
Retrospektivně – Martin, JAR, 16.5. 2013
