Dvě hodiny autem, tři na letišti, hodina letadle, tři na letišti, a teď a tady je kde….je nad Keňou, čtyři hodiny v dalším letadle za mnou a 7 přede mnou , pak Londýn a další let a pak už snad vlak a dom…je to hodně ? Málo ?
Jeden den se vzbudíš, a jsi jinde. Jinde jako že na druhém konci světa…Afrika, na jejím nejjižnějším cípu, koukáš na moře krucinál na místě, kdes nikdy nebyl, a nechápeš z toho, jakej to byl kousek…a chvilka.
A o všem tom a hodně věcech kolem, o zvířatech a lidech, moři a létě v zimě, uvnitř.
Už jsem vám v reportech z J.A.R. napsal o tom, jak jsme letěli, a jak vypadá takový obyčejný den v J.A.R. a tak teď ještě musím popsat, takovej ten kompletní komplet.
O tom, jak jsem se k natáčení dostal, bych raději mluvil s vámi osobně, ale není na tom nic tajemnýho, nebo divnýho. Prostě jsem se seznámil s Danem na Bali, podotýkám že jsme se nikdy předtím neviděli, a celou tou pro mě zcela novou partou kolem filmu a muziky, mno a jeden večer po božsky propotápěným a prokecaným dni, mi Dan povídá :
„Hele, co kdybys s náma jel do Afriky natáčet na Free se žralokama, já
bych opravdu rád, kdybys jel a podílel se na tomhle projektu…“
a ostatní jsou tak milí a nadšení že jako musím, že nejde ani na sekundu říct ne, prostě říkám jo a začínáme ladit…
Střih, klap, stmívačka, roztmívačka, kde to jsem, kdy a proč ?
J.A.R. 6:20 ráno, vychází slunce a mě s jeho prvním bleskem do očí udeří i poznání že je to fakt tady. Jsme tu. Celej štáb, tuna vybavení, tisíce telefonátů a mnoho zařizování, a my jsme prostě fakt tady.
NESKUTEČNÝ.
Ale je to tak.
Náš team se skládal z několika naprosto úžasnejch a nepostradatelnejch lidí. Asi vám tu nepopíšu opět vše, protože se to zase nedá, takže zase musím vypichovat to, co mi v hlavě nejvíc utkvělo, a tenhle report bude opět trochu ve schizofrenním stylu, ale vy se neztratíte, ne, dyť už jste na mě zvyklý, a vaší inteligenci taky nepodceňuji…
Vojta, dle mě naprosto nepostradatelnej člověk, kterej se staral o vybavení, housingy, kamery, nastavení, opravy, dobíjení, stahování, KOPRy, a bezesporu dělník filmu, hehe.
Steve Lichtag fenomenální kameraman a režisér, člověk co má za sebou tolik, že poslouchat jeho hypnotickej hlas bych mohl dny v kuse, kluk co jezdil roky světovej pohár v silničních motorkách, vicemistr USA, je možný že toho někdo zvládl tolik v životě ?
Jindra, jehož příběhy z jakéhokoliv žánru a hluboký vědomosti o potápění, natáčení, podmořským životě, suchozemským životě, víně a ženách by vydaly na celou wikipedii…
F.A.Brabec. František je prostě zlatej člověk, měl bych sedět a mít skloněnou hlavu a hltat všechno, ale to není třeba, protože je to i přes všechny jeho úspěchy a nebo právě proto naprosto normální mořskej vlk, kterej by se ROZDAL, aby zaručil že bude vše v pořádku a v 100 procentním provedení.
Jaruška – zlatá tak moc, jak jen člověk může být. Kostýmy, zázemí, plány, pomoc, příběhy, podpora, vždy a všude.
Mirka Pytlounová – jak chceš popsat někoho, kdo….a teď to nemužu popsat. Bez ní by jsme ještě teď trčeli v Jogburgu, nebo možná ani nikam nejeli, protože ona…je…no prostě…N.E.U.V.Ě.Ř.I.T.E.L.N.Á. Tak obětavého člověka jsem snad ještě nepotkal, a to mám za tátu a mámu mýho tátu a mámu.
Olga Lounová. Olí táhne zepředu, Mirka tlačí zezadu. Je to takovej nevyčerpatelnej zdroj energie, tuhle, támhle, takhle, teď, tady, tumáš, pocem, fotky, making off, nápady, vše.
Karel Zámečník. Já jsem dycky byl dost velkej cynik, co se lidí týče. Ale Kája ? Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by měl takový světlo v sobě, takovej klid. Člověk, kterej má snad metr devadesát, obrovskou sílu, vevnitř i venku, a když ho někdo hodně, hodně naštve, víš co je jeho největší reakce ? Je smutný.
A Dan. Já jsem dycky říkal, a není to jen z mé hlavy, jestli chcete, dohledejte si ten citát, že : „I večer jsme jiný lidi než jsme byli ráno.“ A jestli tomu někdo nevěří, je hlupák a nebo stagnuje tak, že je mi ho líto. Dan je jinej člověk, než býval. A to co já vidím a slyším, se mi líbí...a hodně.
Na projektu se samo podíleli další a další lidi, jako třeba Ritchie, člověk co objevil Afriku, bez nadsázky, Walter – boss resortu, Supaspot, a další super lidi jejichž funkce byly přesně daný a nebylo to zadarmo, co dělali, fakt ne. Díky všem.
Naše každodenní činnost začínala breefingem. Každý jsme měli určený přesně daný pravidla, o co se staráme, tohle bylo tak profi, jak jen mohlo být. Například session na vodě, ok ?
Dva čluny, dvě kamery, 3Dčko,
foťáky, jídlo, pití, breefing o tom, co se bude dít, scénář, co se bude
točit, kdo je čí safety diver, kdo děla backup safety, kdo se stará o
zakrmení, atd atd. Naučíš se hodně o tom, kdy mlčet a nechat mluvit
profíky a naopak, kdy říct, co je třeba – stručně, k věci.
Já např rozhoduji o tom, kdy se půjde do vody, a kdy z vody a o bezpečnosti. Je to fakt naprosto profi, což mě obrovsky baví.
Uvedu příklad.
Je
dost velkej rozdíl, mezi freedivingem, a natáčením freedivingu. Je pak
ještě trochu velkej rozdíl mezi natáčením freedivingu, a natáčením
freedivingu se žralokama 10 km od břehu při vlnách jak kráva.
On ten čas stran dehydratace a kompletní únavy není ve chvíli, kdy vlezeš do vody, ale ve chvíli, kdy vlezeš do neoprenu. Od té doby, se ti počítá čas, kterej zkracuje výkony, prostě to tak je. Tak si vezmi, že třeba vlezeš do pryže dáno v 8h, jo ?
V
půl devátý se odjíždí, protože se to prostě nestíhá, něco se pojebe,
hehe. V 9h jsi s člunama na vodě, něco se točí, příjezdy,odjezdy. Pak
teda přes vlny na moře. Po příjezdu tam, zjištujeme, že je tam jiná loď,
musíme čekat, tak teda čekáme. Čekáme taky třeba hodinu, viz jeden den.
Pak se konečně vleze do vody, aby se bohužel ten den zrovna lehce
postávkovala kamera, je třeba to opravit, přijede Vojta, jasně, jenže to
je další hodina, kdy tě to fakt natahuje, pak konečně do vody, mezitím
se máš pořád zavodňovat, slunce, vítr, vlny a teď konečně hurá akce
v 11h, což je teda dost. Tak jedenáct a jdem na to.
Hážeš záda do
vody, plesk, a hned šnorchl do pusy a koukat dolů, jestli je vše ok,
protože chvilkama je jich tu taky dvacet, a to víš, jednomu může rupnout
v kouli, a co pak naděláš. Máme domluvené signály, pro time out, pro
konec session, pro sekuntý ucho, pro jednu minutu před ponorem.
Sem
na hladině, čekuju Dana, čekuju kluky dole, Dan se rozdejchává, ukazuje
mi minuta, jdu dolů, nacházím Steva a Jindru, (každej z nich má safety
divera, pod vodou je i Walter na zakrmení, Karel na safety pro nás na
povrch a Ritchie pro fotky) a dávám pozor jestli nejsou v záběru nějaký
zakrmovači, nebo tak, že kdyžtak stopnu Dana. Když je vše ok, kluci vidí
signály, jdu nahoru na hladinu a cestou dávám signál Danovi, kterej
kouká dolů při rozdejchávání, že ok…
Vynořím se, on dá finální
nádech, jde dolů, beru do pusy šnorchl, a plavu bokem, abych nebyl
v kameře a hlídám ho. Vlny vlněj zle, podotýkám, občas šlukneš vodu. Dan
je dole i se žraločíma akcema kolem 1 :30
a není to málo, protože se tam dost hejbe, hledá, uhýbá, najíždí,
komunikuje, hraje, má úkoly co dělat, a tak. Pak teprve jde nahoru,
dělám mu safety, přidržím do, dám bojku, počkám na signál OK a 3O sekund
ho sleduju, pak jdu dolů a čekuju kluky, jestli je vše ok a chytnu si
taky nějakej ten autobus na povožení, rychle nahoru, Dan se mezitím
vydejchal, ukazuje mi minuta do ponoru, jdu dolu, dávám znamení kameře
že minuta…atd atd.
Když se stane, že se Danovi blbě vyrovnává, tak
to rozpíjíme ještě víc, přijíždí loď, háže nám vodu, musím jí brát
z vody rychle a držet jí nad hlavou a bejt opatrnej, neboť po ní
okamžitě jdou žraloci, takže to je o prsty. Stejně tak natáčení s Gopro
na tyčce, je celkem zajímavý, protože je to 3D goučko, má odpor a leskne
se tak, že občas ochutnávají zle.
Ale i přes to všechno, tu mám poslední slovo,
když se mi to už nezdá. Když jsme kolem 1h:30min ve vodě, ale taky
třeba 2h40min tak už je to na hraně, kdykoliv řeknu že končíme, končíme.
Nikdy jsem a to píšu čestně, neukončil session kvůli mně a to jsem si
to odblil tak, že by ze mě měl David Čani fakt radost. Dan měl hodně
dobrý výkony, který se neustále zlepšovaly, jak šel čas a přicházely
další ponory. V tomhle to bylo prostě bombový a velká satisfakce.
A co žraloci.
Já neřikám, že to bylo uplně moc nebezpečný, to ne. Když jsi dodržel
určitý zásady, tak to bylo prostě v pohodě, oni zase ti nohu jen tak
neukousnou, to ne, taky to nebyly žádný 7m bestie co tě spolknou celýho,
a hlavně tam s náma byli profíci, co tam mají natopený tisíce ponorů.
Jsou
to nádherný stvoření, prostě nádherný. Ta masa svalů, energie, ta síla a
ladnost, a neuvěřitelná rychlost, kterou jsem viděl, to šibalství
v očích jak si tě měřej a chtěj tě pozlobit, fakt je to jeden
z nejsilnějších zážitků co jsem kdy měl.
Někdy jsem se zatopil, a
kolem jich jezdilo tolik, že jsi neviděl skoro nic jak se to míhalo
kolem tebe, občas jsem se vracel na hladinu za Danem a chytil jsem si
nějakýho za hřbetní ploutev, a on mě svezl pěkně cestou…tohle bych mohl
popisovat hodiny, ale to není nic proti tomu zážitku, fakt ne. Největší
zážitek mám asi když jsem zaplaval dolů ke Kamerám, ukazuju minuta do
Danova ponoru, a oni ukazují OK, otáčím se bokem, kolem plave celkem
macatej kousek a přesně směrem co potřebuju, tak ho nechám projet kolem
natažené ruky, on se jakoby přiblíží a nechá se pohladit, dvakrát kopnu
abych s ním jemně srovnal rychlost, ruka sklouzne na hřbetní ploutev,
nechci ho leknout, jemně jí zaháknu, a on mě veze…blíž…ještě…už jsem
skoro na místě, tak uvolním ruku, nechám ho pohladit zbytek těla a
zamířím k hladině pro další nádech….
JÁ NEMÁM SLOV.
A pak přijde chvíle, kdy se z hladiny ozve :
„Here we go !“
„Bull sharks here !“
„Okey guys, action…depth 15m, lets go…“
...a ty víš, že přestává prdel a že je to teď o nečem jiným…a nebo když změníš lokaci, a vidíš, jak se změnila parta žraloků na vostřáky, který jdou do fullkontaktu…
Mno, prostě je to nepopsatelný.
A
pak jsou věci okolo vody, společný večeře, dotáčení cvičení, příběhy od
lidí který opravdu MAJÍ co říct, super dialogy a člověk, já, občas
cítím, že jsem fakt součástí něčeho tak neskutečnýho…
Víš ,
rozuměj mi, co se prostě stalo, jsem se rozhodl, že odjedu z ČR, je to
kolik, půl roku ? Půl roku, kdy jsem se rozhodl, že zmizím, jen že
prostě změním svůj život a to jsem si žil skvělej život ?
Já vím že jsem na tom tvrdě makal,
fakt jo, že to není jen tak, a vy to víte taky, ale když to odmyslím
rozhlídnu se kolem sebe, na ty lidi, co tady vedle mě spěj zatímco tady
klikám tyhle písmenka, ve snaze vám přenést opět kousky mého života, tak
tomu stále ještě nevěřím.
Nevěřím tomu, že jsem se dostal semhle, že jsem našel lidi, jakou jsou tyhle duše, já, obyčejnej kluk z lesa.
Kde
jsem dnes, co mě to stálo, chápete jak moc bych chtěl, aby se vám taky
dařilo, aby vám šel život taky tak, jak si ho naplánujete, aby vám
vycházely věci, jako vycházejí mě ?
Aby se vám věci nestávaly, ale aby jste byli jejich zdrojem ?
Já koukám kolem sebe a vidím spící přátele v letadle nad Afrikou, který
jsem tady získal a vím, že pro ně bych toho udělal hodně. Já
nepotřebuju peníze, obdiv, pohlazení ega, nic z toho, já potřebuju
vědět, že lidi kolem mě jsou skvělý, že to má celý nějakej smysl, že budeme jednat dobře, protože je to správný, že se budeme poslouchat, pro sebe něco dělat, prostě že budeme dobrý.
Uvědomuju si to teď tak moc, protože tyhle lidičky tady, jsou prostě skvělý.
Vy jste taky takový.
Fakt ne, nemrdlo mi, jsem pořád ten kluk co umí říct "KURVA" a bejt takovej, jaký si to okolí žádá. Jen prostě chci tohle. A tak to bude.
Moc koukám dopředu, opět. Protože teď za týden touhle dobou, už budu v Indonesii, s těma dalšíma super lidma, před sebou cestu, vizi dalších prací na filmu, neboť toto, co jsme absolvovali v Africe, byla jen jedna z částí traileru, nikoliv film, a před náma je dlouhá cesta, ať už stran točení, nebo dalších projektů, o nichž třeba zase jindy.
Mám vůbec děkovat ? Řikat, že mě to bavilo ? Není to laciný ? Mám psát hodinu nějaký shrnutí ? Nebylo toho už dost ? Já to tak cítím, nemohu děkovat po tomhle článku, aby to nevyznělo divně.
Takže jen a prostě jednoduše.
Neexistuje nic takového jako obyčejný okamžik.
Žijte, nepřežívejte.
Martin Čárys, nad Afrikou, 24.5.2013 4:00
GIBU !
